Divocí a ztracení

Ředitel pražské ZOO Petr Fejk ve svém sloupku v MF Dnes z 19. 6. 2007 oznamuje, že se „pražská ZOO dobrovolně hlásí“ o zřízení útulku pro divoká zvířata, který by fungoval na podobném principu jako pražské útulky pro psy a kočky. Krásné oznámení, které míří do prázdna. Ne ovšem vinou oznamovatele.

Nedostatek zařízení, které by na území hl. města Prahy mělo na starosti všechna ostatní zatoulaná, zraněná a jinak hendikepovaná zvířata kromě psů a koček je totiž dlouhodobým problémem.

Situaci pozoruji sice jen zvenčí jako občasný zachránce takových zvířat, ale považuji ji za opravdu tristní. Asi před deseti lety jsem navštívila záchrannou stanici paní Přibylové, kde bylo na každém kroku vidět, jak jí přes veškerou snahu chybí peníze úplně na všechno. Situace se zřejmě nezměnila po přestěhování této stanice do Jinonic, kam jsem vloni po strastiplné cestě a hledání odvezla hrdličku s poraněným křídlem. Těšila jsem se na nějaký pokrok, ale stanice bohužel ani vzdáleně nepřipomíná podobná zařízení, jaká můžeme vidět třeba v dokumentech Animal Planet.

Ano, jde všechno, ale musí být peníze. Potom lze pro zvířata v nouzi zřídit vyhřívané kotce a zajistit jim příslušnou veterinární péči, potom bude v útulku dostatek kvalifikovaných pracovníků, a to dokonce v uniformách. Paní Přibylová táhne tento kámen na krku již řadu let a neustálé problémy, s nimiž se potýká, se zřejmě podepsaly i na jejím ne vždy šťastném jednání vůči okolí. Dětí mých známých například odchovaly čtyři červenky a protože neměly dost velkou klec, kde by se ptáčci mohli naučit v bezpečí létat, vezly je dvě hodiny MHD do Jinonic. Těšily se, že uvidí i ostatní zvířata a hlavně počítaly s vlídným přijetím a možná i s pochvalou. Byly zklamané, paní Přibylová jim téměř vynadala.

Mrzelo mě to, zvlášť když si v jednom rozhovoru rozhořčeně stěžovala, , že lidi „co najdou, to přinesou“, často jen z neznalosti. Nabídla jsem tehdy pomoc při sepsání jakési příručky pro laiky, co tedy ano, a co ne, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

Zásadním způsobem nemůže situaci řešit ani samotná pražská ZOO, už proto, že nemůže mít z veterinárních důvodů útulek na svém pozemku, což se v článku uvádí. Chce-li tedy útulek zřídit, musí někde sehnat pozemek a prostory, asi mimo Prahu, aby se to zbytečně neprodražovalo, a musí také na provoz útulku opatřit peníze, odhaduji že řádově miliony až desítky milionů, aby to trochu vypadalo. Útulek by měl mít také něco jako „záchytnou stanici“ na dobře dostupném v Praze, aby nebylo snazší třeba poraněnému ptákovi zakroutit krkem, než se s ním někam dvě hodiny vláčet.

Pokud bude v této věci zapotřebí napsat nějaký článek, příručku či cokoliv jiného, dobrovolně se hlásím. Jsem totiž přesvědčena, že to je nejen správná, ale vlastně jediná cesta, jak zlepšit vztah lidí k zvířatům obecně, a že časem už nebudu muset chodit na autobus kolem pozůstatků několika desítek úmyslně v trávě posbíraných a na asfaltu rozšlapaných šneků. Třeba.